Podrobnosti

Kategorie: Cestopisy

Zveřejněno: 12. 5. 2013 15:50

Napsal scalla

Zobrazení: 8789

"Když se vrátíme a ta guma bude na bocích sjetá, řeknu, že jsem si to užil"

"Jsi blázen? Vždyť je úplně nová..." :-)

Chtěl jsem jet na Gibraltar. Jenže to se nedá rozumně za 14 dní zajet. Zkrátil jsem to na Pyreneje, ale to se zase nelíbilo Páji, protože chtěla k moři. A když přišla s tím, že třeba Korsika nebo Sardinie, nápad se mi zalíbil, protože tam jsem se chtěl taky už dávno podívat.

Týden před odjezdem začínám zjišťovat lodě. Je to dost na hraně, protože týden před odjezdem je cena přijatelná, ale s každým dalším dnem se zvyšuje. Takže nakonec narychlo bookuji loď z Livorna do Bastii na 4.9. a zpátky 13.9. K tomu 6.9. z Bonifacia do Santa Teresy de Galliura a zpátky 12.9. Budeme tedy mít pár dní na Korsiku a šest dní na Sardinii.

Opět a tradičně odjíždím ve stresu. V práci jsem nasliboval na poslední chvíli ještě pár věcí, když budu 14 dní pryč, k tomu chci zkontrolovat motorku a přehodit gumy. Což jsem měl naplánováno taky dostatečně dopředu, ale kvůli zateplování baráku jsem měl v době plánované údržby vystěhovanou garáž, takže taky nic. V pátek v deset večer mám ještě shozený kryt spojky a představa, že v osm ráno jedu se mi vůbec nelíbí. Takže o půlnoci sděluji Pavle, že jedeme až v neděli a jdu v klidu spát.

Druhý den projedu motorku na malém kolečku kolem Brd, abych se ujistil, že je vše OK a přeplánuji první den z okresek na dálnici.

Zkusmo taky dávám jednotlivé kufry na váhu a další problém. Původní záměr byl každý z nás jeden bočák, top case od Givi stan, věci na vaření, trocha jídla a pár věcí od Pavly. Vak na zahrádce spacáky a karimatky. Jenže topcase má 31 kg, vak celkem asi 8kg. To nejde. Komplet vše vybalujeme a balíme znova. Do bočáků přijdou nejtěžší věci, takže následně mají 12,5 a 13,5 kg. Topcase se daří zredukovat na 15 kg (tj. Hmotnost včetně kufru samotného, který váží cca 6 kg) a vak má 7 kg. Tím sice přesahujeme maximální zatížení udávané výrobcem, ale už to není tak brutální.
 

Neděle 2.9.

V neděli vstáváme v pět. Naložím motorku a ten válec s kufrem je brutální. Když si představím, co bude muset ta plotna vydržet, nejraději bych celý výlet odpískal, protože si živě představuji, jak to někde na dálnici celé upadne. Ještě mne napadá na poslední chvíli podložit tu plastovou desku hliníkovou plotnou, ale trvalo by to moc dlouho. Tohle jsem podcenil. Takže jedeme.

První metry jsou masakr. Při myšlence, jak tímhle pojedu přes Alpy má představivost jednoduše selhává. Ale po pár kilometrech si na změněné těžiště zvykám.

Je zataženo, osm stupňů, které v Brdech klesnou na šest. Ale neprší. U Plzně najíždíme na dálnici a pak to odsýpá. Krátká přestávka na dotankování, Pájino kafe a zase frčíme. Před Mnichovem se to začíná ucpávat. Dvacet minut poskakujeme v koloně, pak na to kašlu a jdu mezi auta. S naloženou motorkou to není žádná slast. A táhne se to. Opravovaný úsek má 12 km. Pak se to rozjede, ale ne na dlouho. Obchvat Mnichova je zase parkoviště. Takže repete. A když už se těším, že jsme za Mnichovem, pak to poskakuje zase. To snad všichni jedou k moři užít low season ceny. Naštěstí pár km za Mnichovem mám plánovanou bundesku a tam už je to lepší a po pár km už normálně jedeme. Projedeme kolem TegernSee a AchenSee k Innsbrucku. Trochu zmatkuji při hledání silnice B182 na Brenner, ale pak už užíváme krásné zatáčky v dolní části silnice. Naložená motorka už mi vůbec nevadí, takže i stupačka tu i tam škrtne o asfalt. Blbé je, když dojedeme nějaké auto, protože místo na předjetí se hledá špatně a za plyn je třeba brát s citem, protože naložená motorka jde hned na zadní. Svezení parádní, jen v horní části mají místní policajti manévry s radary, na což nás však všichni protijedoucí motorkáři upozorňují.

Na Brenneru stavíme kolem druhé u hospody na pizzošku. Trvá to skoro hodinu. Protože Itálie.

Následně sjíždíme do Vipitena a odtud na passo Pennes. Tudy jsem ještě nejel. Bolzano je zacpané a je tu již docela vedro, takže jsem rád, když se vymotáme ven a stoupáme k passu Mendola. Čas běží a něco po sedmé projedeme kolem Lago di Molveno. To je už jasné, že k plánované Gardě nedojedeme. Začínám hledat v navigaci nejbližší camp. Něco se našlo poblíž Trenta, takže sjíždíme z plánované trasy. Podle postupně narůstajícího počtu holandských karavanů, mířících stejným směrem tušíme, že jedeme správně a camp bude opravdu existovat. Stoupáme zpátky do hor. Myslel jsem, že bude někde u jezera, ale pořád stoupáme. Nakonec opravdu do campu dojedeme. 21 Eur za stan, moto a dva lidi. Camp pěkný, umývarny a záchody čisté. Chybí toaleťák. Poprvé stavíme stan, který jsem dostal před deseti lety od firmy jako vánoční dárek a celou tu dobu ležel ve skříni :-) a v devět jdeme do camp baru na pivo. Je to jakýsi divný odvar z jablek za 3,5 eur 4 dcl. Ale volty v tom asi jsou, protože po jedné skleničce je Pája veselá... :-)

Pondělí 3.9.

Vstáváme v šest. Balíme. Trvá nám to dlouho, takže na cestu se vydáváme po ranním kafe/čaji až po osmé. V prvním městečku stavíme u obchodu, kde Pája dokoupí nějaké jídlo a míříme ke Gardě. U jezera jsme o půl desáté a sotva se propleteme ucpaným Riva de Garda, stavíme na malém parkovišti nad jezerem na sváču. Ukazuje se, že volba západní silnice kolem jezera nebyla šťastná. Sice hezké výhledy, ale neskutečný provoz. Tak tohle už příště nemusím. Zlatým hřebem téhle silnice jsou tunely. Mají většinou profil gotického oblouku, takže když dovnitř vjede autobus, musí prostředkem. To Ital vyřešil semaforem. Nic zvláštního, když vjedete dovnitř a bus před vámi zastaví na červenou. A tak stojíte v díře, plnící se výfukovými plyny a čekáte, kdy se to hne. Když se snad po hodině doplazíme k jižnímu konci jezera, začíná krápat a je vidět, že na východním konci regulérně leje.

Mám naplánovanou trasu na jih po okreskách a do toho nějaké ty Apeniny, které jsme nestihli projet předloni. Ale po pár kilometrech nás déšť dohání, takže stavíme v takovém tom italském zálivu u silnice a Pája jde do nepromoku. Taky kašlu na okresky. V tomhle dešti to je stejně na prd a míříme na dálnici.

Podobně jako předloni, po zhruba 100 km se mraky trhají a začíná prát slunce. Zůstáváme na dálnici, abychom dohnali ztracený čas. Není to zase tak špatná volba. Dálnice mezi Parmou a La Spezia se krásně klikatí. Často je zde rychlost omezena na šedesát kilometrů za hodinu, což pochopitelně nedodržujeme a klopíme zatáčky. .-)

Čas je dobrý, takže se rozhoduji absolvovat poslední část trasy mezi Aullou a Luccou přes Apeniny. Tady poprvé vidím takovou tu šílenou nákladní tříkolku jet v zatáčce smykem. Příjemné zpestření bohužel zaplatíme večerní zácpou v Lucce a Pise. To byla blbost. Jestli tohle pojedu ještě někdy, pak ten kousek pojedu po dálnici. V Pise navíc ještě chytáme liják.

Stavím na Agipce, aby si Pája mohla vlézt do nepromoku. Pauzu chci využít k natankování. Chlapík, který tam stojí, se k ničemu nemá, tak zkouším ten jejich tankovací automat. Ale bankovní kartu mi to pořád vyhazuje ven. Nechápu, jestli dělám něco špatně, jeden místňák mi pomáhá proklikat se italským menu, ale marné. Nakonec se dozvídám od zevlující obsluhy, že jen bankovky. Tak to kašlu. Mám ještě půl nádrže a tímto stylem stejně do plna nenaberu.

Do kemmpu v Marina Di Pisa dojedem něco po sedmé. Dvě osoby, stan, motorka, 21 E. Cestou do stanové zony škrtám katem o hup, protože ti kokoti italští je udělali, jako by chtěli zpomalovat tanky. Pro příště už jsem poučen a shupy objíždím těsně kolem stromořadí. Záchody čisté, ale poprvé se setkávám se záchodem bez prkýnka. Myslel jsem, že je to specialita pánských záchodů, ale baby je tam nemají taky. :-) Teplá sprcha za 0,5E, studená zdarma, toaleťák je.

Stan stavíme pod party stanem, takže když bude pršet, nebudeme snad muset balit mokrý stan.

Úterý 4.9.

Loď jede ve 12:30, takže jsem plánoval nějakou dopolední koupačku, abychom napravili deficit z předloni. Ale jak říká Pája, tahle pláž nám není souzená. Většinu dopoledne strávíme sušením věcí na slunci. A pak už to nemá cenu, takže raději jedem do Livorna najít přístav. Ještě před odjezdem jsem se díval na stránky dopravce, odkud že ta loď jezdí, takže jsem v klidu a navigace nás zavede až na molo. Do odjezdu zbývají skoro dvě hodiny. Jen je mi trochu divné, že trajekty, které tady kotví, nejeví příliš života a naloďovací parkoviště je prázdné. Po půlhodině, kdy se nic neděje se ptám policisty, který kontroluje parkující auta, odkud tyhle lodi jezdí. Posílá mne na úplně jiné místo. Divné. Ale jedeme tam. V kanceláři dopravce se ptám, jestli jsme tu správně. Prý jo. Takže se ještě ptám, proč mají na internetu úplně jiné místo. No, jednou je to prý tak a podruhé jinak. Itálie. Jdeme ještě dolů do jídelny na něco k snědku. Mezitím už se na shromaždišti vytvořila velice slušná kolona. Tu se rozhoduji ignorovat a najíždím rovnou k drakovi, ověšeným hromadou krabiček. Při bližším pohledu identifikuji vysílačku, průmyslový počítač se skenerem a tiskárnu. Drak se vykašle na auta a skenerem sejme čárový kód našeho lístku. Skener pípne a zeleně blikne, z tískárny vyjede samolepka s dalším čárovým kódem, kterou nám plácne na plexi a posílá nás kamsi dopředu před kolonu odbavených aut. To je trochu problém, protože jakýsi švýcarský karavan stojí tak blízko u plotu, že s kuframa prostě neprojedu. Po chvíli se však protroubím a švýcar hne svou bednou. Najíždíme dopředu a stavíme se na volné místo. V prostředním pruhu už stojí tlupa motorek. Jen loď nikde.

Přijíždí zhruba za půl hodiny a otáčí se zádí k molu. Vyklápí se rampa a pak to jde šupito presto. Důstojníci lifrují náklad ven, přičemž navigují karavany tak, aby se jim nešprajcly na rampě spodkem. K mému překvapení zevnitř vyjíždí taky kamiony s návěsy. Asi to není nic neobvyklého, protože šoféři vyvezou kamiony ven a hned sedají do jiných s již nastartovanými motory, které zavezou dovnitř. Pak odjedou s těmi, které vyvezli z lodi.

Najednou vzniká šrumec. „Moto, moto“ volají lodníci a grupa z prostředního pruhu najede do lodi. Nám nikdo nedává žádný pokyn, tak čekáme. Až po chvíli si jeden důstojník všimne, že tam stojí ještě další grupa motorek a posílá nás do lodi. Tam už lodníci sklápějí rampu do horního podlaží, takže nadávají jak špačci, protože ji musí znova zvednout, abychom mohli projet do prvního patra. Tady nás lifrují k boku lodi. Co nejtěsněji. Najíždím, a když stavím motorku na stojan, mám takový neurčitý pocit. Ohlédnu se a jasně. Kufr! Přímo proti nosníku. Tak to nechybělo mnoho a byl podřený. Takže s motorkou popojídím, abych ho dostal dál od stěny. Což se daří, ale předek mi trčí ven. Nakonec s pomocí Itala na nové Multistradě 1200 nadhazuji přední kolo a stavím motorku do lajny. To už je u nás lodník a žene nás z decku pryč. Ještě se mu snažím vysvětlit, že ten kufr je jako blízko nosniku, ale anglicky neumí a jako odpověď přiváže motorku silnějším provázkem na pouštění draka a jako že OK.

Tak jdeme nahoru a nakonec se usídlíme ve Sky baru, protože je odsud krásně vidět dopředu a ven. Odplouváme na čas. Moře je poměrně klidné, ale i tak se ta škatule začíná houpat a čas od času, když přijde větší vlna, se zprudka zhoupne trochu víc, z čehož nejsem klidný, protože po těch šaškárnách s motorkou jsem tam zapomněl zařadit rychlost. Tak jdu raději koupit nějaké pití. Pája si dá kafe za dvě éčka, prý velmi dobré a já dva Heinekeny, protože jsou to jen třetinky a každý za 3,50. Loď jede 4 hodiny a po dvou hodinách dělá houpání Páji špatně. Ale drží se. I když na záchodě se zvracející bábinkou prý měla taky namále :-)

Prší napravo, nalevo a my si pochvalujeme, jak jsme tomu dešti hezky z Itálie ujeli. Ale když se blížíme ke Korsice, hory mají čepici z mraků a optimismus nás poněkud opouští. Před přistáním v Bastii už nás ženou do garáží. Tak to je mazec. Odcházeli jsme z prázdné paluby, teď tu stojí kamiony a hromada aut, takže motorku ani nevidíme. Začíná opět chaos. Lidi hledají svoje auta, do toho se michají lidi s kufry a batohy. Jedna baba, jak se vyhýbá mé motorce, škrábne kufrem vedle stojící auto. Což ji nijak nevzruší. A já můžu být rád, že neškrábla moji motorku. Ven se procpeme mezi prvními. Do kempu to není daleko, zrhuba 12 minut jízdy. Podle navigace. Realita je trošku jiná, protože silnice je ucpaná. Jsem na dně s benzínem a řádně vystrašen zvěstma, jak se na ostrovech špatně tankuje, zajíždím k první pumpě. Několik příjemných zjištění. Ceny jsou nižší než v Itálii, pumpy fungují stejně jako u nás, tj. naberete a jdete dovnitř zaplatit a nakonec, jsou otevřeny 24 hodin.

Když vyjíždíme od pumpy, začíná krápat. Po pár minutách cedit jak prase. Pája nemá šanci oblíknout nepromok. Hadry od Hubíka drží, nové nízké Daytony taky, rukavice jsou zakrátko durch. Přitom kemp je tak blízko... když přijedeme, jsem jak vodník česílko. Membrána sice vodu nepustí, ale látka nad ní normálně nasákne, takže když podepisuji papíry, vodou odkapávající z rukávu jim zmáčím pult. Přijíždí dva němci na báwech (jak jinak, že? .-)) - velké GS a malá osmistovka.

„Kde spíte?“, ptají se nás.

„No, máme stan“

„A vy?“

„No my máme.... vlastně taky stan“ a strašně se tomu řehtají.

A venku zatím leje.Tak se ptám na možnost pronajmout si nějaký bungalov. Prý je všechno plné. Tak to nevím, jestli to je kvůli tomu, jak jsme mokří se nechce se jim po nás uklízet nebo je fakt plno. Tož jdeme stavět stan.

První problém najít místo, protože kemp je kupodivu docela zaplněn a spousta míst je blbě z kopce nebo v dolíku, ale nakonec jedno místečko na kopečku najdeme a v přestávce kdy neleje, ale jen normálně prší, v rekordní době stavíme stan. Takže když přijde další liják, máme postaveno a věci v suchu.

Noc relativně v pohodě, i když kvůli lijáku a větru jsme nespali úplně v klidu. Ale stan naštěstí vydržel a ani nepromokl.

Středa 5.9.

Ráno, když jsem šel do umývárny, jsem podle motorek poznal tábor těch dvou Němců a pochopil důvod jejich smíchu. Ten jejich„stan“ byl prostě kus celty, z které udělali takové áčko, ovšem bez bočních stěn. Na zemi karimatky, spacáky. Ale za to skládací židličky a stoličky od Louise. :-)

Na dnešní den mám naplánovaný okružní přesun na jih ostrova. Ale rozhodujeme se na slunci usušit mokré věci. Loď jede zítra kolem poledne, což přímou cestou bohatě stihneme. A taky kemp je celkem pěkný. Jen papír na záchodech chybí a pochopitelně, záchody bez prkýnek. Vyskládáme věci na slunce a jdeme se projít po pláži.

V nedalekém bungalovu jsou Češi, čehož využívám k dobití baterky do foťáku. Jsou z pod Kozákova na Liberecku a předešlou noc ve stanu komplet zmokli, takže si vzali na noc bungalov. Potvrzuje, že měli štěstí, protože už odpoledne brali jeden z posledních volných. Prý tahle noční bouřka nebyla nic proti předešlé noci. Tak to jsme měli asi štěstí, protože tuhle bouřku stan zvládl tak tak, ale že vydrží v ještě silnějším lijáku už bych si tak jistý nebyl.

Odpoledne jedeme na motorku. Nacvakám do navigace část dnešní plánované trasy přes severní část ostrova kolem Cap Corse.

D81 z Bastie do hor, stejně jako D80 na pobřeží je parádní. Dobrý asfalt, fajn zatáčky. Takhle polehku se s motorkou jede príma. Děláme i pár odboček z hlavní silnice na vedlejší silničky do hor. Silnice je sice úzká, ale asfalt pořád v pohodě. To se však změní v severní části ostrova, kde i stávající hlavní silnice mění na enduro vložku. Tak to se mi nelíbí. Je vidět, že se tady staví a jednou tady taky povede fajn cesta, ale teď to stojí za prd. Za prd trvá dlouhé kilometry, než se zase objeví normální asfalt a kolem pobřeží se silnice klikatí po útesech. Což je zase príma svezení do doby, než provoz zhoustne natolik, že se nedá předjíždět. Ale celkově je to docela pěkný výlet.

Večer jdeme do nedalekého fast foodu. Dvakrát francouzská verze megahambáče za dvacet eur. Holt Korsika není levná. A ve fast foodu narváno. Zpátky do kempu jedeme začínající bouřkou. Leje celou noc.

Čtvrtek 6.9.

Vstáváme v šest. Balíme mokrý stan, ale už nám to jde rychle, takže v osm máme sbaleno i se snídaní. Bohužel jsem se zmýlil v tom, že frantíci budou ještě vyspávat. Na N193 vedoucí na jih nás čeká celkem hustý provoz, městečka ucpaná. Ale vyjeli jsme včas, takže do Bonifacia přijíždíme s dostatečným předstihem. Beru ještě benzín do plna, protože o tankování na Sardinii jdou taky hrůzné zkazky. V přístavu se jdu se zeptat do kanceláře, jestli jde přebookovat termín odjezdu. Nejde. Protože mám na lístku promo cenu s motorkou za 1E. Což znamená koupit celý lístek znova. Tak to bude kruté, protože jsem ve spěchu zaklikl odjezd ze Sardinie v 7:00 a nedošlo mi, že vzhledem k balení a přesunu do přístavu to bude znamenat vstávání snad ve čtyři. Tož nějak to dopadne.

Ženská v kanclu mi plácne na lístek berana a dá mi rukou psaný lísteček (takový ten malý, žlutý, samolepící) s nějakým klikyhákem a číslem.

Jdu na parking, kde vidím, že první auta se začínají řadit na molu. Tak zaberu s motorkou čelo jednoho pruhu, jako že pro motorkáře. Ti se začínají sjíždět zhruba hodinu před odjezdem a chlapík na bráně je směřuje ke mně. Za chvíli se do našeho pruhu řadí první auta a tak je fajn, že jsem zabral kus pruhu a mohu dalším motorkám velkopansky nabízet místo k zaparkování. No, taky je v tom trochu vychcanosti, protože po zkušenostech z předchozího trajektu se mi nechce do lodi první.

Při čekání se seznamujeme s anglickým párem na Blackbirdu. Říkají, že jezdí vždycky po sezóně, protože přes léto hlídají vnoučata. .-)

John má doma ještě jednu motorku. Starého Tridenta. Ale jezdí na něm málo, protože se jednak nelíbí jeho ženě a za druhé, málokdy jede. Honda prý nastartuje kdykoli. Nedá mi, abych si nezašťoural na téma dobíjení a povzbuzuji jej zprávou, že se mu to dobíjení pokazí třeba zrovna na tomhle výletě. :-)

John je taky velmi příjemně překvapen tím, jak mu přikurtovali motorku při plavbě na Korsiku. To, co já považuji za špagát od draka, on považuje za velký luxus. Na britských lodích to prý vůbec není zvykem. Když jel trajektem poprvé, byl velmi překvapen, jak si motorkáři kurtují motorky vlastními kurty. Nakonec zafungovala motorodina a ostaní motorkáři mu nějaké kurty půjčili, takže mašina zůstala i na rozbouřeném moři v pohodě. Ale tato informace mne velice překvapila. Zrovna u anglánů bych čekal profesionálnější přístup.

Popisoval taky, že si dlouhou cestu z anglice zkrátili použitím spacího vagonu. Na vlaku prý byla mašina přikurtovaná kvalitně zaměstnanci drah.

Odjezd se poněkud zdržuje. Nějaký páprda tam péruje lodníky, kteří cvičně spouštějí záchranný člun, pak ukazují, že motůrek v člunu pracuje, že jde kroutit kormidlem. Páprda je uspokojen a pak začíná šrumec. A hned „Móto, Móto“.

Najíždíme k rampě, kde začíná další zmatek, protože jeden z důstojníků sbírá ty žluté papírky. Pár motorkářů včetně Johna ho nemá a tak slyším z pod jeho helmy zase „spoustu ošklivých slov“. Nakonec je pustí dál, když jim ukáže vytištěný lodní lístek.

Loď od Corsica Sardinia Ferries byla celkem pěkná, tyhle necky od Mobyho už mají evidentně něco najeto. Ale průliv je široký pouze 11 km, takže vlastní plavba bude krátká. V podstatě velkou část zabere manévrování v přístavech.

Část plavby strávíme nahoře na palubě a část si povídáme s Johnem a jeho ženou. Dozvídám se, že dříve pracoval v reklamě, ale pak prodal svou firmu svému týmu a šel do důchodu. Tam se ale nudil, takže založil malé vydavatelství, které se specializuje na válečnou literaturu a na vydávání knih autorů, kterým již vypršely autorské práva a které již léta nikdo nevydal. Velký úspěch prý mají s „ženskou sérií“, což jsou válečné dokumenty očima žen, které se válek účastnily nebo je zažily. Celou firmu tvoří on, manželka a její kamarádka co by editorky. Předtiskové přípravy a z velké části i tisk se dělá v Kalifornii, kam posílají pdf soubory.

A jak s hrdostí říká, mezi jejich čtenáře patří i princ Charles, takže znak prince z Walesu, tři pírka, používá na svých knihách jako referenci. Prý to má úspěch.

Na Sardinii dojíždíme poměrně na čas. Svou roli také hraje fakt, že k molu najíždí loď přídí, nemusí se tedy v přístavu otáčet. Po vylodění se ještě loučíme s Johnem a jeho ženou a valíme na jih. Nejedeme přímo, ale mírnou zajížďkou přes vnitrozemí.

Cestou stavíme u supermarketu Sisa na doplnění zásob, protože o otvírací době obchodů na Sardinii jdou také hrůzné zkazky. Ale supermarket má otevřeno prakticky pořád, skoro jako v Česku. I v neděli. A zásoben je taky dobře, protože prodává hlavně potraviny a minimum ostatního dreku.

Další cesta v pohodě. Zatáčky, super asfalt. Do kempu Nurapolis přijíždíme po šesté. Ptáme se na možnost karavanu nebo bungalovu. Bungalovy jsou i se snídaní, ale 45 Eur za osobu a noc. Karavan je bez snídaně, ale 35 Eur za karavan. Včetně elektřiny, ledničky a plynu na vaření. Stan by nás vyšel na 14 Eur za den, ale holt ten karavan je přeci jen větší luxus. Už jen ta možnost zamknout věci a odjet pryč nebo jít v pohodě na pláž. A lednička – to je paráda.

Pátek 7.9.

Hned ráno jedeme do 20 km vzdáleného Oristana na nákup. Supermarket je hned na kraji. Kupujeme dva balíky vody, nějaké džusy, vína za srandovní ceny, dokonce jsou tu i jakési piva a nejsou drahé. Podle etikety vyrobeno v Rakousku. Což by mohlo být i pitné. Akorát těch voltů je tam více než je zvykem, zhruba 8%. Asi aby z toho Sardové něco měli, za ty prachy. Sýry, salámy, ovoce, těstoviny. Necháme tam 40 Eur, ale oba bočáky i horní topcase jsou plné. A lednička nakonec taky. Pak jdeme na dvě hodiny k moři.

Následně Pája ukuchtí nějakou rychlovku a jdeme provětrat motorku. Původně jsem měl plánovanou 400 km projížďku, ale mám tam i kratší trasy, takže vybírám jednu z nich. Něco kolem 300 km. Na odpoledne tak akorát. Protože v těch zatáčkách mám po hodině pocit, jako bych u nás jezdil půl dne. Navigace má taky problém najít družice, což nechápu, protože ráno se chytala během pár sekund. Následkem toho vyjíždím naslepo a jak se ukazuje, opačným směrem, než jsem měl jet. Rozhoduji se proto jet prostě na východ s tím, že dříve nebo později na trasu narazím. Což se také nakonec podaří a vůbec ničemu to nevadí, protože zatáčky jsou tady všude. Jen uprostřed ostrova je náhorní plošina, ale to je možná 20, 30 km. Na ostrově jsou také železnice. Velmi často přejíždíme úzkokolejky, po kterých dle rzi na kolejích, už hodně dlouho nic nejelo. Po normálních rozchodech vlaky jezdí, nejčastěji na trasách spojujících sever s jihem. Na jednom přejezdu zrovna vlak projíždí. Protáhneme se tedy kolem aut až k závorám, kde sedí týpek na omlácené kawě 750 s cígem v tlamě. Nevím, jak bafá za jízdy, ale vypadá spokojeně. Asi to má zmáknuté.

Do kempu přijíždíme až navečer a vychlazené pivo rakouské výroby při posezení na terásce chutná. Pak ještě dáváme flanděru vína za 1.59E. Bohužel nemáme otvírák. Ale s tím nám pomůžou holanďani od vedle.

Sobota 8.9.

Pája chce na pláž, ale pro mne by několikahodinový pobyt na slunci nedopadl dobře. Takže jedu na výletík tak nějak kolem dokola sám s tím, že odpoledne pojedeme spolu. Plánovanou trasu na východní pobřeží nestíhám. Volím tedy osvědčenou metodu chvíli na východ, chvíli na sever s cílem projezdit oblast mezi Algherem, Macomerem a Bosou. Ve zkratce, 200 km zatáček. Jedinou vadou na kráse je množství svateb, které potkávám. Ulice v horských městečkách jsou ucpané. Jednak proti sobě jedou kolony aut, kde se místní navzájem poplácavají z okýnek, troubí na sebe nebo se vyloženě zakecají, zatímco za nimi se táhne kolona do nevidím. Ale nikoho to nevzrušuje. A na některých místech, kde je srocení svatebčanů největší, postávají špalíry mladých koček v sukýnkách a cpou projíždějícím do aut zákusky. Já zákusek do helmy nedostanu. Musím se spokojit s jejich máváním a „Ciao“ :-)

V kempu jsem něco kolem jedné. Dáme oběd a jdu s Pájou ještě na pláž. Po třetí jedeme na další okruh s cílem prošmejdit oblast mezi Macomerem a Oristanem. Zatáčky, zatáčky, zatáčky a tu a tam svatební průvody.

Cestou zkouším ze zvědavosti natankovat skrze ten automat na bankovky. Prakticky taky v pohodě. Nacpete automatu do chřtánu bankovku, vyberete si číslo stojanu, tam se vám objeví kredit a tankujete, dokud kredit nevytankujete. Blbé je, že takto nedoberete do plna. Nebo doberete, ale zbylý kredit propadne, protože automat nevrací zpět.

V kempu jsme opět navečer.

Dáme véču a opět řešíme problém s otvírákem. Holanďani jsou pryč, tak zamířím k tlupě mladých talošů. Někteří mluví trochu anglicky a dělají si ze mě legraci, jestli se jich nebojím. Nechápu. Proto mi vysvětlí, že ONI jsou mladí italští komunisté a když je Italové vidí, většina se křižuje. Usadil jsem je s tím, že se jich nebojím, protože jsem po vládou komunistů dvacet let žil. Bohužel auru výjimečnosti ztrácím záhy po té, co se jim snažím vysvětlit, že to stálo za prd. Ale tohle jsou jen pěšáci. Argumenty jim brzy dochází, takže na scénu přichází přímo jejich národní leader.

Anglicky umí perfektně a není to žádný blbec. Jen naivní. Ale do jisté míry upřímný. Když se ho zeptám, co by jako poslanec dělal, když před něj jako vůdce komunistů nějaký mafián položí pět mega v eurech, aby si ho koupil s alternativou manželky a dětí pod drnem, říká, že neví. A že pár jeho známých už takhle zemřelo. To, že komunisti jsou vlastně taky jistý druh mafie a kolik lidí mají na svědomí nedokáže pochopit. Stejně jako jeho úvahy o ekonomice státu, postavené na vzdušných zámcích. Což na druhou stranu chápu. Oni nikdy nezažili, že by v obchodě neměli banány nebo že by nemohli vycestovat prakticky kamkoli.

Loučím se a jdu zlikvidovat flanděru místního za 0,99E :-)

Neděle 9.9.

Jedeme do Cagliari. Hlavního města Sardinie. Na motorku dávám bočáky, do kterých pak složíme motohadry, abychom mohli chodit po městě v civilu. Jedeme směr Oristano a cestou zajíždím k Agipce v polích. Proč k Agipce? Večer u vína mne totiž něco napadlo. :-)

Z práce máme co by zaměstanecký benefit mezinárodní tankovací kartu Routex. A tu by Agip mohl akceptovat. Takže to jdu vyzkoušet. Hodím kartu do čtečky, chvíli to chroupe, pak to chce PIN. Zadám, Operazione in corso, karta vyjede a bzzzz, pistole zabzučí. To vypadá dobře! Dotankuji do plna a na druhé straně vyjede stvrzenka. Jaké je to jednoduché! :-) Teď mi jenom vrtá hlavou, jestli na tu moji kartu nenatankuje někdo další v pořadí, když na to vlastní tankování karta v čtečce být nemusí. To bych se po návratu pěkně prohnul. Tak znova šaškuji s pistolí, ale už to nic nedává. Tak snad to mají zmáknuté.

Nudnou nížinou mezi poli míříme na jih. V Guspini propásnu jednu odbočku a následně se v jednosměrkách ztrácí i navigace. Zkouším zadat i přímý směr na Arbus, ale končíme někde v kopci před zavřenými vraty. Vracíme se zpět a další komplikace, protože policie uzavírá ulice, aby mohl projít průvod na počet papeže Pia X. Nakonec nám jeden policista lámanou angličtinou vysvětlí, kudy tudy.

No sláva. Za chvíli už klopíme první zatáčky směr Arbus. Cesta Arbus – Iglesias jednoduše paráda. Super silnice, zatáčky, zatáčky, zatáčky. Do kopce, z kopce, kaňony, údolí.

V rámci poznávacího výletu volím cestu po pobřeží na Carbonii, což je svým způsobem chyba, protože není co vidět a krajina je placatá. Pole, občas nějaká fabrička nebo důl. S tím koresponduje i název města Carbonia. Jeho výstavbu jako domova pro horníky si objednal Benito Mussolini a osobně se účastnil slavnosti na počest založení města 18.12.1938. Doly byly uzavřeny v sedmdesátých letech a dnes trpí 30 tisícové město vysokou nezaměstnaností.

Pak přichází další zatáčkovitá vložka Santadi – Teulada – Pula, čímž objíždíme celý poloostrov a blížíme se k cíli naší cesty. Cestou zkoušíme nějaké hospody na oběd, ale nevaří.

Kousek před Cagliari jdeme na oběd do „ristorante tipici Sardi“ s vizí, že dáme pizzu. Pizza je ale jen večer. No bomba. Na jídelním lístku se to hemží mořskými potvorami. Tak to kašlem. Volíme hovězí stejk. Na tom není co zkazit. Omyl. Tipici Sardi stejk je totiž mastná, šlachovitá flákota masa. No, supr obídek za padesát éček. Jak jsme vzpomínali na dva megahambáče z Korsiky za dvacet. :-)

Tak nic. Do Cagliari už je to kousek, takže se převlíkneme do civilu a jedem dál.

Pobřeží je opět ploché a díky termice docela pěkně fouká. Míjíme mělké laguny plné plameňáků na jedné straně a malebnou rafinérií na straně druhé. Laguny slouží k odsolování mořské vody. Jestli pro potravinářské účely nevím. Tuhle sůl bych v kuchyni docela nerad.

V Cagliari parkujeme zadarmo na místě vyhrazeném pro motorky a jdeme se projít. S obědem jsme udělali chybu. Spousta otevřených hospod. I Mekáč tady mají. Měli jsme ještě pár kiláků vydržet. Město samo o sobě je slepencem moderních budov a historického středu. Ten nevypadá špatně. V úzkých uličkách příjemně profukuje větřík od moře, ale romantickou atmosféru hyzdí všudypřítomné grafitti. Takhle počmárané snad nejsou ani pražská sídliště.

Zpátky máme naplánované východní hory přes Senorbi – Nurallao – Laconis. Před Laconisem potkáváme tři místňáky na sportech, typicky v teplákách. Zatáčky jim moc nejdou. Což do jisté míry chápu, protože vyválet se v těch teplákách, to bych si asi taky rozmyslel. Takže je v poklidu deklasujeme ve dvou i s kufry, což nesou dost nelibě a zkouší s námi závodit. Ale jakž takž se drží jen jeden z nich a ten pak po 10km zastavuje, aby počkal na ostatní.

Bohužel tahle kulturní vložka znamená, že míjím odbočku. Ale když ta cesta je tak suprová... takže jedem dále na sever až do Tonary s tím, že na první odbočce uhneme doleva a v generálním směru západ se dostaneme zpět.

Tahle úvaha má jediný nedostatek. Na severu se kupí mraky, hřmí a blýská se jak prase. Kousek za Tonarou odbočujeme. Ale i když jsme tak na hraně mraků, chytá nás príma liják. Pája s sebou nepromok nemá, takže nezastavujeme. Po dvaceti minutách se dostáváme z deště. V našem směru svítí sluníčko a mraky zůstávají za námi. Po chvíli vidím ukazatele na Oristano a toho směru se pak držím. Cestou zpátky ještě stavíme na „naší“ Agipce kde beru opět do plna. V kempu jsme po osmé večer.

Něco k jídlu, rakouské pivo a spát.

Pondělí 10.9.

Pája jde na pláž a já na dopolední výlet. Dávám další variantu na okruhu Cugliari – Macomer – Santu Lussurgiu – Ghilarza – Neoneli – Oristano.

Kolem poledne dáme oběd v kempu a jdeme na pláž spolu. Po čtvrté vezmu Páju na okruh do Alghera a po pobřeží zpátky. Cestou zkouší Pája koupit nějaké pečivo v malých obchůdcích, ale mají tam prd. Takže nakonec jedeme ještě do Oristana do marketu.

Večer dopíjíme a dojídáme, co se dá. Uteklo to. Zítra jedeme zpátky.

• Předchozí
• Následující