Články
Podzimní sraz VFR clubu-Kozákov 2023
Půle ledna za námi a jaro stále ještě v nedohlednu. Tak moc, velmi moc bych se teď chtěl projet na Vefru. Čekání na sezónu každý zahání jinak. Já třeba krom jiného třeba odškrtáváním restů, které jsem před sebou valil již delší čas. Co takhle konečně hodit na klubové fórum článek o podzimním srazu na Kozákově? Mám to sepsané prakticky již od srazu a tak si ukrátím jeden dlouhý zimní večer. Třeba i vám ostatním přijde vhod tahle malá vzpomínka na naši podzimní slezinu.
Tenhle sraz byl svým způsobem předčasně narozené děcko, ale nakonec to nedopadlo vůbec zle. Když po neúspěšném jednání Raďase bylo jasné, že jižní Morava je pro podzimní Vefrosraz 2023 malá a burčáku by pro nás bylo málo 😏, tak jsem vytáhl tuto svoji ideu na světlo světa. Prostoru tu bude dost a bez burčáku jsme to zvládli doposud, tak vydržíme i nyní. Že nás ale v průběhu srazu předčasně opustí Jack Daniels, to mne nenapadlo, ale k tomu se ještě dostanu.
Na místo srazu se patří dorazit jako první, tedy minimálně když jste jeho pořadatel. Což se mi k mé ostudě nepodařilo. O zdržení se mi postarala zasekaná doprava v Turnově. Dorazil jsem pár minut po zahájení srazu a zrovinka jsem viděl na parkovišti u chaty VFrošťáka. Prý dorazil pár okamžiků přede mnou, ještě o něco rychlejší byl Šéba. Ten už se stihl i ubytovat. Počasí našemu setkání přálo, a tak jsme mohli posedět venku a kochat se panoramaty nedalekého Českého Ráje a Krkonoš. Během odpoledne se začalo sjíždět mužstvo, slezská buňka klubu a pak i ta jihočeská. Jarák s Pavlou a Nororon, to je klasika, na kterou je spoleh. Nejdéle se čekalo na Vlada s Jankou, zpoždění opět padlo na vrub dopravy. Holt páteční odpoledne v HK není žádná selanka. Po telefonické dohodě jsem pouze domluvil u personálu chaty, aby jim dal stranou večeři, protože pár našich přátel dorazí později. Kdo ovšem proti všem předpokladům nedorazil vůbec, byl Scalla. Bohužel jej zradilo zdraví, tak se budeme těšit na jaře příštího roku a přejeme brzké uzdravení.
Kdo je ale poslední dobou samé překvapení je Vehrvolf. Na sraz s ním přijela krom Báry i další nová tvář, Honza, kterého jsem tu čest poznat v Ostravě na Steelringu při Volfíkově školičce. Takže dvanáctkové Vefro ve společnosti jednoho skoro chopperu a jednoho echtchopperu. Co nás čeká příště? Přijede Volfík na Harleyi nebo Indiánu? Nechme se překvapit. Něco kolem půl osmé dorazila i zbylá slovenská větev klubu, konkrétně Vlado s Jankou. No a skoro povinnost dorazit na sraz splnil i předseda klubu Dave, když jak sám poznamenal bydlí skoro na dohled. O záhadu večera se postaral neznámý příchozí, který se Vehrvolfa krátce po jeho příjezdu dotazoval, jestli tu někde probíhá sraz Hondy VFR. Bohužel se poté již nikde neukázal, škoda. Mohli jsme se poznat s potenciálním novým zájemcem o členství v klubu.
Po společné večeři jsem objednal společný přípitek na zdar našeho setkání. Po tomto následovala během pár hodin doslova chumelenice panáků, takže došlo k nemilé situaci. Jack Daniels došel. Došel nebo raději odešel? To už bylo asi všem v tu chvíli jedno. Zábava se po večeři rozjela a nabrala krom klasických témat i nečekané azimuty. Třeba téma nošení spodního prádla u přítomných dam či pánů. No napadlo by vás, že tohle budete řešit na motoslezině? Ale sranda u toho byla, ne že ne. Jeden okamžik mne napadlo jaký bude po takovém večeru bude ráno stav mužstva, no ale k mé nemalé radosti se ukázalo, že Vefráci mají tuhý kořen.
Sobotní ráno patří k okamžikům, kdy s oblibou fotím na parkovišti naše oře. Onoho jitra jsme ale měli motky tak nešikovně rozházené a Vefra byla na srazu v menšině, tak jsem na to rezignoval. Poté co jsme posnídali a zrobili prezenčku, jsme vyrazili na cestu. Cílem bylo Jawa muzeum v Rabakově u Dolního Bousova. Protáhl jsem gruppu přes Rovensko pod Troskami, Sobotku a Dolní Bousov, kde jsme dotankovali a setkali se s Davem, který ze svého bydliště vyrazil dříve než naše skupina. Prohlídka se mužstvu líbila, někdo asi i zamáčkl nostalgicky slzu v koutku oka. Pak už naše cesta zamířila na severozápad do Kláštera Hradiště nad Jizerou, kde bylo domluvena sanace našich nutričních potřeb. Ovšem co čert nechtěl. Výpadovka z centra Mnichova Hradiště kudy jsme měli jet byla pro nějakou místní lidovou veselici uzavřena. Třikrát jsem si tu trasu v uplynulých týdnech projížděl, abych vychytal takovéto potíže a stejně mne takhle místní vypečou. Zastavil jsem s celou skupinou kousek za neprůjezdnou odbočkou a v hlavě mi to pekelně šrotovalo. Kudy to objet? Měl jsem v tu chvíli totální okno. Záchranné lano mi rychle hodil Dave, zmínil se o jiné cestě z centra. No jó, že mne to netrklo. Hlavně že jsem po ní kolikrát jel. Takže otočka a valíme s malinkou oklikou vstříc dalšímu zážitku, tentokrát kulinářskému.
Restaurace Skála přijmula naši skupinu skvěle, ani v nejdivočejších snech jsem nepočítal s tím, že budeme do hodiny po troufnu si říci skvělém obědě. Po očku jsem sledoval koncert obsluhujícího personálu a myslím, že ani Vlado neměl nic co by vytkl. To se často nevidí, klobouk dolů. Vzhůru do sedel a severní cestou razíme malebnými údolími podél Jizery a posléze Mohelky do Českého Dubu. Zde mělo začít stoupání na Ještěd. Jenže ouha. Další oznámení o uzavření silnice na Ještěd. No to se snad proti mně spikli všichni správci silnic v okolí. No tak nerad, ale musel jsem zamířit na Hodkovice nad Mohelkou a odtud po E442/35 do Liberec. Mým cílem bylo ztéci vrchol té hory ze severní strany. Leč ani toto mi nebylo přáno. Takže nejen k mé lítosti byl vrchol uzavřen i z této strany. Tak znovu otočka, po kolikáté už dnes? Objíždím s ostatními centrum Liberce abychom se neharcovali přes centrum města. Touto cestou jsme měli jediné dva semafory krátce po sobě a zrovinka na tom druhém posledním jezdcům ve skupině padla červená. Zůstali stát a já hlavu plnou ještě komplikací s objížďkami jsem to nezpozoroval. Za semaforem už pouze krátké stoupání na výpadovku na Děčín a Žitavu, tak jsem jel normálně dál s tím, že na výpadovce se stáhneme do kratšího útvaru. Jenže jsem si v tu chvíli nevzpomenul, že zrovinka na tom posledním semaforu jsou dost dlouhé čekací doby na zelenou. My jsme sjeli hned na čtvrtém sjezdu pár km za městem, ale skupina zaseklá na světlech v Liberci nás po nájezdu na silnici nikde neviděla a myslela si, že jedeme stále po hlavním tahu. Že je něco špatně mi došlo hned po příjezdu na parkoviště u hasičského muzea v Chrastavě.
Žhavil jsem mobil, ale nikdo z té trojice mi to nebral. Podařilo se mi dovolat asi až po 20 minutách. Tak prý jsou v Pekelných dolech na kafi. Když nás nedojeli, tak jim bylo jasné, že jsme jinde, a protože zmiňované místo je mezi motorkáři známé, tak si zde udělali přestávku. Domluvil jsem s nimi, že setkáme až večer.na chatě. Hodně mne to mrzelo, ale už se stalo. Díky tomu, že nám bohužel odpadl výjezd na Ještěd a prohlídka hasičského muzea proběhla rychle, tak zbyl ještě nějaký časový prostor. Napadlo mne ještě jedno zajímavé místo, které by stálo za vidění. Liberecká výšina, druhá nejslavnější liberecká rozhledna. Měl jsi ji v širším výběru bodů, které chci ostatním ukázat, ale nakonec se do finále nedostala. Cestou k ní jsem si přesně vybavil, proč jsem ji ze seznamu vyškrtl. Vede k ní naprosto otřesná cesta, použít zde výraz silnice by bylo urážkou silnic. Samotná budova rozhledny je velká rarita, kameny na její výstavbu pocházejí ze středověkých budov Norimberku, které se koncem 19. století bourali a syn Johanna Liebiga (jeden z nejúspěšnějších podnikatelů v tehdejší monarchii), Heinrich je sem nechal dovézt a vystavět z nich restauraci a rozhlednu v podobě středověkého hradu, to vše v letech 1900-1901.
Ani při sjezdu dolů to nikdo nezahodil a všechny přítomné jezdce jsem navrhl na titul off-road jezdec III. stupně. Za tento úsek jsem byl moc rád, že se nikomu nic nestalo a dodatečně se všem za toto trauma omlouvám. Za normálních okolností po tomto nejezdím, pouze chodím.
Zbýval ještě nějaký čas a Dave navrhl ještě návštěvu nejnižší rozhledny největšího českého génia všech dob Járy Cimrmana. Je to skoro při cestě a zajížďka nebude veliká. Jenže z tohoto plánu nakonec sešlo a jelo se rovnou na chatu. Jarák s Pavlou, Norbert a Vehrvolf už dojeli před námi a seděli venku u kiosku před chatou. Rituálně jsem si chtěl sypat popel na hlavu, ale nenalezl jsem poblíž žádné ohniště.
Sobotní večer proběhl o něco klidněji než páteční, asi dolehla únava po páteční noci a dnešním nabitém programu. Dojmů bylo plno a plánů na další srazy taktéž. Ráno jsem ještě nabídl přítomným vyhlídku ze sousední rozhledny na Kozákově a myslím, že kdo toho využil, tak rozhodně nelitoval. Poslední potřesení rukou a objetí a odjíždíme všichni domů. Děkuji tímto všem, kteří si udělali čas a přijeli, protože bez vás by to nebylo ono. Nevím kolikrát se ještě vyspím do data jarního srazu, ale už teď se moc těším.