Podrobnosti

Kategorie: Motocyklové akce

Zveřejněno: 11. 5. 2013 11:29

Napsal scalla

Zobrazení: 2390

Odjezd byl naplánovaný na sobotu v osm ráno, což se nám docela podařilo splnit. Už před osmou, když jsem snášel kufry dolů stál Pepa u garáže a leštil ten svůj parník. Odjezdu tedy nic nebrání a my vyrážíme do sice chladného, ale slunečného dne. Abychom se nemuseli hrkat přes město spolu do marketů směřujícími plechovkáři, jedeme malou oklikou přes Milín. U Milína se napojuji na I/4 a ztrácím Pepu. To je dost kuriózní situace, když se ztratíme 6km od baráku. Čekám a Pepa nikde. Začínám mít obavy, jestli mu třeba na té křižovatce před nájezdem někdo nedal přednost. Havárky tam bývají docela často. Otáčím to a jedu zpátky. Pepa nikde. Ani na křižovatce. Chvíli čekáme a pak na to kašlu. Stejně potřebuji dobrat benzín, takže jedu na pumpu a volám Pepovi. Kupodivu hned to zvedá, a kde jsme. Směřuji ho na naši pumpu a než natankuji a zaplatím, je Pepa tady. Načež začíná líčit, jak ho jeden hodný plechovkář taktně upozornil na otevřenou brašnu a věci postupně vytroušené po silnici. Pepa. Kudy jede, tudy trousí

No tak hurá, tuhle situaci jsme zvládli a můžeme vyrazit. U Dobříše sjíždíme z dálnice a přes středočeské pahorky jedeme do Benešova. Sjíždíme na druhém sjezdu a na ulici Konopišťská dáváme přednost. Kouknu doleva. Ok. Kouknu doprava. Ok. Kouknu znova doleva. Nic. Rozjíždím se a znova kouknu doprava. Auto! Ani jsem se pořádně nerozjel, takže není problém znova zastavit. Najednou divná rána zezadu. Motorka se mi nakloní, že ji pomalu vidím na zemi. Netuším, jakým způsobem se mi ji podařilo s kufry a Pavlou vzadu narovnat. Koukám, co se stalo a vedle mne Pepa. Když viděl, že se rozjíždím, rozjel se taky a koukal, jestli mu tam něco nejede. Když jsem zastavil, už si toho nevšiml a vzal mne o kufr. Ten naštěstí praskl v úchytech, takže energie nárazu přenesená do motorky nebyla tak velká, jako kdyby byly kufry pevnější nebo přichycené natvrdo. To bych neustál.

Takže dáváme motorky ke kraji a co včil? Obhlížíme škody. Na VFR pravý kufr KO. Škrábanec na podsedlovém plastu a na topcase. Pepa chirurgicky zúžené, od včerejška zcela nové origo plexi, stržený závit na levém zrcátku (tím mně vzal ten topcase) a jak posléze objevíme, ulomený spínač spojky. Škody tedy nikterak fatální, ale jak pokračovat s naloženým kufrem, který nejde přichytit k motorce?

Domů to je 70km, takže velím k obratu. Vymýšlet nějaké uchycení urvaného kufru nemá cenu. Pavla začíná kňourat, že se těšila na výlet na motorce. Navrhuje, že bude kufr držet v náručí. No to bych chtěl vidět tu štreku. Tak to vypadá, že letos zase nedojedeme nikam.

Pavla bere utržený kufr do náručí a přes Votice a Sedlčany jedeme zpět. U baráku jsme něco před polednem.

Pavla přebalí naše věci z kufru do batohu, který přivážeme Pepovi na sedlo a já pojedu jen s jedním bočákem, což se z hlediska jízdy ukazuje jako menší problém, než jsem čekal. Vzhledem k tomu, že jsme nabrali čtyřhodinové manko, původní výlet padá. Během balení a provizorních oprav škod jdu nacpat do navigace nějakou kratší variantu. Něco odjedeme po dálnici a pak to vezmeme přes Buchláky, ať se taky trochu svezeme. S touhle variantou bychom mohli být kolem sedmé v Rožnově.

Pepa má další problém. Díky strženému závitu nejde levé zrcátko seřídit. Napadá mne celkem jednoduchá oprava. V závitu na řidítkách to drží, takže když zrcátko vypodložíme, bude držet utažené v potřebném směru. Podložku potřebného průměru nacházím v koši po mé poslední výměně oleje. Ale je moc vysoká, takže zrcátko zůstává zafixované příliš dovnitř. Naštěstí je podložka z hliníku, takže ji lze snadno opilovat a následně umravnit pár ranami kladivem. A špígl drží jak je potřeba.

Restart ve dvanáct hodin. A nyní již slunečným a teplým dnem vyrážíme znova na cesty. K Benzině v Bystřici dojíždí Pepa už značně nervózní, protože jeho parník si docela pápne, ale nádrž má jen něco kolem sedmnácti litrů. Dvě sta kilometrů je tedy pro něj docela vážný limit. Ale jak se následně ukazuje, litr benzínu tam ještě měl.

Benešov míjíme spodem. Za Čechticemi začíná docela pěkná silnice a u Humpolce najíždíme na dálnici. Sjíždíme za Jihlavou u Velkého Beranova. Silnice II/351 nám připravuje příjemné překvapení. Je to prostě paráda. Pole, lesy, zatáčky, daleké výhledy a – super asfalt. Po pěti kilometrech čekám, kdy ta pohádka skončí. Ale nic. Opravená silnice až do Třebíče! Takhle kdyby to bylo všude, to by se cestovalo…

V Třebíči stavíme na oběd. Stavím u hospody vedle infocentra. Jdu si koupit známku a Pája s Pepou mezitím zapadnou na zahrádku. Jídlo vypadá hůř, než chutná. Přesněji řečeno, Pepovi chutná, já to sním a Pája rýpe ve své variaci na kuřecí s nivou nebo nivu s kuřecím, přičemž nad oběmi ingrediencemi jasně vyhrává mohutná vrstva strouhanky. No, ale přežili jsme to.

Po I/23 dojedeme zpět k dálnici, po které objedeme Brno. Sjíždíme u Slavkova na I/54.

Z počátku nutná cesta, vyjma pěkných táhlých zatáček hned za dálnicí se po pár kilometrech přiblíží k úpatí Chřibů. Provoz je v sobotu navečer malý, takže si zatáčky kolem Buchlova pěkně užijeme. Jsem tady poprvé a už se nedivím, proč je to tak vyhlášená lokalita. Na motorkářích jsem četl stížnosti na hady, kteří letos na asfaltu přibyli. Ale nejedeme žádnou palbu, takže nám nevadí.

Za Uherským Brodem projedeme silnicí II/492 na Vizovice a dále po I/69 na Vsetín. Opět jsem překvapen kvalitou silnic. Zřejmě tady politici nekradou tolik, jako ti ve středních Čechách.

Ze Vsetína do ValMezu se silnice vine podél Vsetínské Bečvy. Naštěstí takhle navečer je bez provozu, takže to ubíhá rychle. Párkrát jsem tady jel ve všední den a vůbec mne to nebavilo. Z Meziříčí už je to do Rožnova kousek a za nedlouho už platíme na bráně do campu.

„Naše“ chatky nacházíme díky Bisons transparentu snadno.

A tu už je partyja. Vlado, Alenka, Drupi, Ifča, Letec, Jarak s Pavlou, Brachaz, Kamča, Michal, Verča, Maxx, Zuzka a k mému velkému překvapení i Míra Kojak Diesel (který utekl mámě z jubilejních narozenin ) No a ještě další banda, co jsem vůbec neznal a některé ani poznat nestihl.

Ale to už se se Pepou hrneme k pípě, bo cestou vyschlo.  Dáme nějaký ten beer, sprchu a projdeme se po kempu. Když se vrátíme, stojí Pepa uprostřed hloučku a líčí, jak si rozbil dvacet hodin staré plexi. Trochu se ochladilo, tož zamířím k chatce pro mikinu. Je zavřená. Sháním klíč a ten není. Nakonec se rekonstrukcí děje dopracujeme k zjištění, že klíč je, ale v zámku zevnitř, kde se zamknul Verhlvolf se Silvou. No, tož kvůli krajanovi člověk nějaké to nepohodlí vytrpí rád, že?

Zkoukneme mašiny, striptýz (nic moc) a pár písniček se zdržíme na vystoupení Visacího zámku. Jdeme zpátky k chatkám a tam opět u pípy Pepa líčí, jak si rozbil dvacet hodin staré plexi.  Je vidět, že historka je úspěšná.

Spát jdeme nevím kdy. Někdy v noci. Chatka je v podstatě plná a Pepa okupoval uličku mezi postelema. Tak to na mne zůstane veranda. Naštěstí nemrzne jako předchozí noc a spacák mám taky poměrně funkční, takže zimou rozhodně netrpím. No ale ve spacáku jsem nespal už hodně let. Je to znát. Chybí mi polštářek

Jinak noc je v pohodě, vyjma zřejmě nevyhnutelného tůrování motorů, občas mne vzbudil někdo z chatky, potácející se s pískem  a řežbu ze stanu zhruba deset metrů vzdáleného jsem už ani nevnímal.

Ráno vstávám v sedm a jdu budit příbramáky. Abychom tak nějak rozumně dojeli, budeme muset vyjet kolem osmé. Projdu se kempem a udělám pár fotek. Nedaleko od našeho stanoviště se otevírají dva malé stánky se snídaní. Tak to je fajn. Určitě zajdu.

Když se vrátím zpátky, Pavla s Pepou už se taky vykulili ven. Jdeme ke stánku, kde už začíná přibývat lidí. Dávám si vaječinu se špekem, což je docela pěkná miska za 40kč. Pepa si dává tlačenku a taktéž si ji pochvaluje. Pavlu uhranul frgál. Jenže obsluha nestíhá, což se projevuje jako chyba. Pavla začíná vymýšlet. Tak ne frgál, ale tamhle to, pak zase tamhleto ne, ale toast. U toho to naštěstí končí. Pobereme snídani a jdeme zpátky. Míjíme stánek s klobásami a taky vypadají dobře.

Dojíme, dopijeme a musíme se rozloučit. Proti plánu vyjíždíme s půlhodinovým zpožděním, takže vynechávám trasu přes Hutisko a Solanec. Jedeme stejně jako včera. Valmez, Vsetín, Vizovice, Uherský Brod, Buchláky. Provoz opět minimální, takže se zase svezem. Jen v klesání na Buchlákách dojíždíme náklaďák. Trochu smůla.

Odbočujeme na Koryčany. Dále přes Kyjov, Strážovice, Moravský Krumlov, Dukovany, na Moravské Budějovice, kde bereme benzín. Opět jsem překvapen kvalitou silnic. Pochopitelně, ne vždy a všude. Někde se silnice opravovaly a objížďky vedly po „středočeškách“, místní komunikace taky zrovna nesvítily novotou. Ale i tak se dalo jet z města do města po opravené dvojce.

Za Moravskými Budějovicemi nás další oprava silnice vyhnala na objížďku. V malé vesničce Pavlu zaujala hospoda u cesty. Vracíme se zpátky a sedáme na terásku. Chvíli to trvá, než si nás někdo všimne, ale pak toto opomenutí kompenzuje chutným jídlem. Polévka donesená v míse, ať sníme, co sníme, za 15kč mne dojala. Dobré to bylo a vůbec ne drahé. Pokud do těchto končin zabloudíte, souřadnice. 

(N49º 1' 2,31'' E15º 46' 18,84'')

Přes Dačice přijíždíme do Telče. Tady je plánovaná malá procházka po náměstí. Architektura pod záštitou UNESCO však Pepu nezaujala tolik, jako automat na kafe, které mu velmi zachutnalo. Dokonce natolik, že si jde pro repete a prý počká u motorek.

Tak my s Pájou náměstí obejdeme a cestou zpátky kupujeme zmrzku. Když přicházíme k motorkám, Pepa leští. Přijde mi to nesmyslné, vzhledem k tomu, že domů je to ještě kus a motorku určitě zaprasí. Ale to není ten pravý důvod. Pepa rozlil kafe. A to sice tak, že zprasil nejen motorku, ale nalil si i do helmy . No je to tak. Opravdu si všímám na jeho stříbrném parníku kávově hnědých stop, kudy to teklo. Ale Pepa je vybaven. Karimatku si s sebou sice nevzal, ale čistidlo na motorku jo.

Ale musíme dál. Napětím sledujeme, kterak si Pepa narazí na hlavu svou cafe-helmu a děláme si z něj legraci, jaké bude mít vyztužené číro, až ji sundá. No, ale stejně mu nic jiného nezbývá.

Pokračujeme na Počátky, Kamenici nad Lipou, Černovice, Tábor. Tady si děláme 10km výlet po rozkopané D3, protože sjezd na naší straně je z důvodu oprav uzavřen.

Z Tábora je to je kousek do Milevska, kde Pepa naposledy napojí svůj stroj a z Milevska po II/102 už je to taková domácí pohodovka.

V šest večer jsme u baráku. Bylo to sice trochu hektické, ale jsem rád, že jsme to nakonec zvládli. Škoda, že nevyšla původní trasa. Alespoň nedělní výlet se líbil všem.

Tak čau příště.

• Následující