Sardinka na Vefru aneb na ostrově tisíce zatáček.

Podrobnosti: Kategorie: O motorkách a motorkaření; Zveřejněno: 1. 2. 2025 19:11; Napsal Jirka72; Zobrazení: 256

Pokud zde podle sardinky v nadpisu budete hledat nějaký recept, tak vás zklamu. Zima se zdá nekonečnou, kurýruji se z rýmičky (eufemistický výraz pro nachlazení) a tak mne napadlo, jak zabít nějaký čas. Zaznamenám zde své vzpomínky na jednu ze svých akcí na motorce. V tom roce jsem měl dovršit abrahámoviny a odpověď na otázku co by jsem si přál k narozkám se mi sama nabízela. Sice jsem si přitom vzpomenul na články popisující krizi středního věku u mužů (najdou si mladší ženu, začnou si barvit vlasy, případně jezdit na motorce a bla, bla, bla), jenže mne tyhle adventure sny nikdy neopustily. Takže kdy jindy, když ne teď. V nabídce CK Adventure-moto jsem našel zajímavý trip - Motovýprava jarní Sardinie ve dnech 6.5 až 15.5.2022. Po kladném vyřízení dotazu u CK, zda je to trasa i pro silniční cesťáky a pádu posledních regulí proti Covidu už tomuhle podniku nic nebránilo. Kostky jsou vrženy.

1.den, pátek 6.5.2022

Stráž nad Nisou – Praha – Linec – Salzburg – Innsbruck - Brenner (711km)

Sraz s ostatními byl určen na benzinové pumpě MOL v Kaplici pár km před rakouskými hranicemi. Protože jsem nevěděl, co mne bude cestou čekat, tak jsem vyjel hodně brzy a na ostatní jsem tu čekal asi jeden a půl hodiny. Vůbec mi to nevadilo, dopřál jsem si chvilku odpočinku po stereotypní bezproblémové jízdě. Pomalu se to začalo sjíždět cca půl hoďky před určeným časem. S přibývajícím počtem účastníků tohoto podniku jsem začal nabývat nepatřičného dojmu. Posuďte sami: Honda CRF 1000 Africa Twin, BMW F750 GS, CF Moto 650 MT, BMW F 800 GS, BMW R 1200 GS. Samý dvouvál a cestovní enduro. Vážně nikomu ty dva válce do správného počtu nechybí? Vážně je pro cestování po silnici nutné mít sedlo ve výšce očí? Ale třeba to jsou jen blbé myšlenky jednoho Vefráka.

Vzájemné představování proběhlo postupně dle příjezdu, u obsluhy pumpy jsme koupili dálniční známky pro autostrády v Ostmarce a hurá vstříc Linci, kde se k nám mají připojit dva poslední cvoci. Se zastávkou v Linci se náš počet zakončil na 8 jezdcích. Průvodce Lukáš (Géeso 1200), má maličkost (Vefro 800), Ondra (Géeso 800), Milan (Géeso 750), Zdeněk (CF Moto 650MT), Jirka (CRF 1000 Africa Twin), Jarek (Géeso 1250 Triple Black) a David (Gééeso 1200). Na první pohled slušná sestava, zbytek se uvidí cestou.

Pro mne to byla první cesta přes Alpy na motorce. Všechny předchozí cesty jsem vykonal busem nebo autem. Takhle naživo ze sedla VFR 800 FI to byl nezapomenutelný zážitek. Po odjezdu z Lince kolem poledne se pomalu začalo kazit počasí a slunko se schovalo za mraky. Ještě o něco později začalo pršet a nepřestalo až do večera. S různou intenzitou lilo celé odpoledne. Byl jsem na déšť připraven, takže šup do nepromoku. Jenže něco jiného je jet v dešti pár minut a něco jiného je v něm strávit na motorce celé odpoledne ve 130 na dálnici. První problémy se projevily na hledí přilby. Sice jsem měl Pinlock, ale ten nefungoval, protože hledí se začalo mlžit a posléze bylo jen hůř. Vzpomenul jsem si na okamžik, kdy jsem tuhle záležitost instaloval na plégo helmy a nesedlo to na poprvé. Takže odtrhnout a další pokus (i když návod tuhle variantu nedoporučoval). Od té doby jsem věděl, že to hledí nepřilnulo dokonale a je tam mezera. Na tripech po republice jsem takhle dlouho v dešti nikdy nejel, a tudíž nic nezlobilo. Žil jsem proto v omylu, že vše je OK. Bylo mi divné, že na hledí jsou vidět kapky, když jej před chvílí otřel a zevnitř jsem kapky neměl. Tady mi s postupem času dešťová voda zatekla mezi hledí a Pimlock. Trvalo mi okamžik, než mi to došlo. Voda uvnitř, to nevytřu. Tak jsem se snažil mít plexi malinko pootevřené, aby se to nemlžilo, odvětral tu vlhkost a já alespoň něco viděl, tato metoda nefungovala. Další marný pokus byl používat k výhledu nezamlžený pruh mezi okrajem přilby a hledím bez Pinlocku. Obě metody stály za …. Ve 130 až 140 na za deště na dálnici, no nebylo mi to dvakrát příjemné, půlky jsem měl dost stažené. Jízda v té aerosolové mlze za před vámi jedoucím vozem, no fakt paráda. Až zpětně mi došlo, že by možná stačilo ten Pinlock vyhodit a byl by pokoj, no kdoví. Taky jsem zjistil, jak je důležité mít sjednocený tankovací interval s ostatními. Naposledy jsem bral benzín ještě u nás v Kaplici, ostatní kluci tankovali někde v Rakousku po cestě. Já to neudělal, (proč, když mám ještě asi přes půl nádrže, že?) No a pak se mi začala hlásit rezerva v nejméně vhodný okamžik na dálnici mezi alpskými vrcholy. Takže jsem vyslal nouzový signál.

Naše grupa se zastavila na nejbližší pumpě a já si tohle pravidlo díky téhle příhodě vryl hluboko do paměti. Od toho okamžiku jsem si pravidelně každé ránko bral plnou, i když byl na programu dne třeba jen kratší přejezd. Úlevou s Pinlockem mi bylo každé zastavení na odpočinek na pumpě, se svou blbostí jsem se nikde raději nechlubil. Brennerský průsmyk, tak konečně vidím místo setkání vůdce a duceho za druhé války. Ale největší radost jsem měl z teplé sprchy, dobré večeře a čisté postele v místě ubytka.

2.den. sobota 7,5,2022

Brenner – Modena - Passo Abetone - Livorno (524km)

Vyspinkáno do růžova. Tedy zatím se zvládnu vyspat i ve stanu, ale po včerejší jízdě v dešti byl tento způsob noclehu super. Po dobré snídani opět do sedel. Skvělé bylo, že hotel živí v zimě lyžařská klientela. My jsme s ostatními na motorkách díky těm bláznům na rychlých prknech měli k dispozici vysoušeče na obuv, které dobře posloužily přes noc na naše promočené botky a rukavice. Ó, jaká slast natahovat v chladném jarním ránu vyhřáté botky a rukavice. Dnešní tranzit nás vedl přes Jižní Tyrolsko a Pádskou nížinu do přístavu v Livornu. Vrcholky Alp v okolí hotelu stále ještě kryla sněhová pokrývka, tak to na žádný vedro během dne nevypadá.

Nejprve ale musíme překonat Passo Abetone. V tuhle roční dobu tu nebyla ani noha, středisko jsme měli sami pro sebe. Ono to tu vůbec vypadalo jako když už tu nějaký pátek nic nefunguje. Že by následky Covidu a lockdownu? Nebylo to ostatně jediné místo v Itálii, kde jsem si tuhle otázku kladl. Funguje to takhle mizerně normálně protože je konec lyžařské sezóny nebo byl důvodem Covid? Co mi ale utkvělo v paměti byla zastávka u mostu, tuším sv. Markéty. Ukázka hezké místní architektury.

Další zvláštností, které jsem si cestou po jižním Tyrolsku všiml byla neuvěřitelně rezavá svodidla u dálnice. A nebylo to jen kousek. Byl to souvislý pás několika desítek kilometrů po Autostrada del Brennero, který byl rezavý jak liška. Zvláštní, u nás svodidla měníme jen co si někdo ve vedení ŘSD uprdne, tady je to rezavý jak liška a podle vzhledu už zřejmě hezky dlouho. No asi ty peníze sypou jinam.

Že jsme se už dostali do oblasti Pádské nížiny mi připomenulo okolí trasy. Vzpomenul jsem si na školní léta zeměpisu. Ano, to je ona-nudná placka. Obecně mne nížiny neberou, ani tahle nebyla vyjímkou. Stereotypní nudná krajina. Jediné pozitivum, které přinesla bylo objevení slunka na obloze a mohli jsme sundat nepromoky. S podvečerem jsme dorazili do přístavu v Livornu. Mé první nalodění s Vefrem. Nu a protože je to motorka, tak jsme měli vyhrazenu vyšší palubu společně s auty. Když jsem viděl těch náklaďáků, autobusů, osobáků a motorek, které mizeli v útrobách trajektu společnosti Grimaldi Lines, tak jsem si v duchu trochu posteskl. To se sem vážně musíte cpát všichni? Vždyť se na ty silnice na Sardinnii ani nevejdem. Zvláště Germánů na mašinách tu bylo jako much. Později jsem poznal, že jsem se nemohl více mýlit, na provozu na ostrově to vůbec nebylo poznat. Po zaparkování na místě naše mašiny začal obcházet palubní personál a chystal jejich ukotvení.

Večeře v palubním bufetu zahnala mé chmury a šlo se spát. Měl jsem s kolegou Jirkou a Davidem čtyřlůžkovou vnitřní kajutu bez okének. Kajuta měla i vlastní malé WC a sprchu. V něčem tak malém jsem se ještě nikdy nesprchoval, pro představu to bylo asi jako zkoušet se vysprchovat v rakvi na stojato. David šel spát ke komínu na horní palubu-prý hrozně chrápe a nevyspali bychom se. Přemlouval jsme jej, že to dáme, ale nedal se zlomit. Prý už to má odzkoušeno a zvládne to pod širákem (čti za komínem strojovny).

3.den, neděle 8.5. – Olbia - Tempio Pausania - Lago del Coghias – Oschiri - Pattada-Chiaramonti – Nulvi - Sassari - Alghero (231 km)

Ranní probuzení jsme měli dle mého asi lepší než David nad strojovnou, ale ani on si nestěžoval. Ve frontě před lodním bufetem nás lodní personál prudil s respirátory. Tak nasadit a přečkat těch asi 15 minut do otevíračky s tímhle hnusem na tlamě. Já si během všech těch lockdownů u nás doma uhnal docela slušný alergický kašel na tenhle netkaný materiál. Takže ve frontě s rouškou na ksichtě kašlu jako největší Coviďák. Po otevření dveří jídelny to všici stejně sundali a středomořská promořovací party mohla začít. Nerýpat se ve snídani dlouho, hodit to do sebe, fofrem se jít do kajuty sbalit a táhnout k motorce. Stejně už tu pendloval palubní personál a vyhazoval nás z kajut. Na chodbách trajektu se začali krátce po snídani tvořit fronty. Pak se ten lidský had vrhl do garáží. Námořníci nám odkurtovali naše stroje a my už jen čekali jako na startu Moto GP. Každý chtěl být z trajektu samozřejmě co nejdříve pryč a to sebou přinášelo více či méně veselé okamžiky. Tady bylo dobré zůstat v klidu, protože jste si mohli zbytečně vykoledovat nějaký ťukanec. Po opuštění podpalubí jsme se ocitli na půdě přístavu v Olbii. Ten voňavý mořský vzduch a taky to slunko po ránu, to bylo velmi optimistické. Po pár kilometrech jsme také začali hledat čerpačku pro napojení našich ořů. Malinko komplikované, protože byla neděle, tudíž všici měli volno. Takže tankovat jen z automatů. Chvilku nám to trvalo, než jsme na to přišli, ale nakonec se zadařilo. Pokud vás zajímá stav silnic na Sadinii, tak bych to popsal následovně. Není žádný hi-tech povrch zářící novotou, ale povrch je bez výmolů po zimě jak je známe u nás. Absence zimního posypu je znát, sem tam nějaká podélná prasklina na vozovce čí záplata, ale je to v míře, která vaši jízdu neohrozí. Dopoledne výjezd na Monte Limbara (1362 m. n. m.) - anténní stanice NATO. Cestou serpentinami nahoru jsem jel za Milanem, nejstarším jezdcem naší skupiny. Práskl na sebe, že doma vodí stroj kategorie chopper/cruiser (zdravím tímto Vervolfa) a tohle Bávo používá pouze na delší výlety. No trochu jsem se za ním s Vefrem nudil, zatáčky najížděl hodně zeširoka jako kapitán parníku a než se mu sebral za zatáčkou motor, tak jsem musel vždy podřazovat za jedna. Po chvilce studia jeho jízdy mne to přestalo bavit. Když se v jedné serpentině s Milanem skoro v protisměru udělalo u vnitřní strany zatáčky volno, tak jsem jen zatáhl za heft a dostal se před něj. Předpokládám, že se asi lekl, když ho někdo předjel zprava. Vím, že to nebylo právě košér, ale dodatečně jsem se mu omluvil a byl jsem rád, že on své zvyky v té chvíli neporušil a nesrazil jsem se s ním. Samotný vrchol hory byl takový hodně futuristický-doslova les antén a jiných vysílacích aparatur.

Během sjezdu dolů nás potkala i malá kolize. Zdeněk jedoucí pár metrů přede mnou na CF Moto si v jedné ze serpentin před zatáčkou málo nadjel a když vyjížděl ze zatáčky, tak se dostal do protisměru, kde došlo ke kontaktu s protijedoucím osobákem. Asi by se to nechalo vyřešit větším náklonem mašiny do vnitřku zatáčky, ale on v leknutí vzal za brzdu, tím se narovnal a potkal se s levými zadními dveřmi. Zdeněk šel s mašinou na zem, stroj to odnesl pouze ulomenou mlhovkou a hnutým padákem. Rychlost obou vozů byla v tom okamžiku velmi malá, takže žádné fatální následky. Zdeněk byl naštěstí v cajku, taktéž Italové. Jen to leknutí a něco plechu na autě. Místní řidič byl pohodář, takže následovala Zdeňkova omluva, sepsání záznamu o nehodě a po rozloučení se jelo dál. Přiznám se, vidět hned první den bouračku na motorce takhle z blízka nebylo vůbec příjemné, ale do konce tripu se nás už drželo štěstí. Večer dorazíme do Alghera, na kraji města nás čeká krásný kemp na pobřeží Středozemního moře, zde bude po pár nocí maše základna pro naše výlety po severu Sardinky.

4.den, pondělí 9.5. - Alghero camp – Sassari - po pobřežní silnici SP49 - dál SP90 - Capo D´orso - zpět vnitrozemím po SS133 - Tempio Pausania – Perfugas - camp Alghero (307km)

První ráno v italském kempu. Jak to popsat? Noc ve stanu ve Středomoří. Ráno vás budí zpěv jiných ptáků než jste zvyklí a vzduch je cítit blízkým mořem. V tuhle roční dobu je ráno ještě chladno, na stanu je po ránu ještě rosa, ale je to snesitelné. Takže žádné loudání, ranní hygiena a šup na přípravu snídaně. Ta rána, kdy si skupina motorkářů společně chystá snídani májí své kouzlo. Proberete plány na dnešek, okomentujete kolegovu snídani a těšíte se co den přinese. Vyrážíme na trasu, je pracovní den a tak máme tankování s obsluhou. Tedy kdo chce, samoobsluha je pochopitelně levnější (a taky je zde více legrace při luštění pokynů v italštině na tank. automatu). Vracíme se do Sassari a dále po pobřežní silnici míříme ke Capo d´Orso.

Kousek od města Palau jsou nádherně erozí vymodelované skalní bloky. Tento zde v tomto případě získal název Medvědí skála. Odložíme motorky na přilehlém parkovišti jdeme to omrknout zblízka. Tak že je něco takového možné pouze s erozí větru a vody jsem si nikdy nemyslel. Být to měkký pískovec, ale žula? Vymodelované hrany ostré skoro jako břitva, místy probroušená celá žulová stěna pak nabízela průhledy na azurovou hladinu moře na horizontu.

5.den, úterý 10.5. - Alghero camp - Grotta di Nettuno – Bosa – Silanus - Alghero camp (230 km)

Nakrmit navigace daty a jde se na to. Dnešním cílem byla Neptunova jeskyně. Opět další slunečné jarní ráno s voňavým mořským vzduchem. Na parkovišti u Neptunovy jeskyně se to začínalo rychle plnit (potkáváme zde autobus s Moraváky-svět je vážně malý) a tak bez lelkování sestupujeme po schodech dolů do jeskyně. Už jsem byl v několika jeskyních u nás doma, ale tohle byl o stupeň jiný level.

Velký podzemní komplex s bohatou krápníkovou výzdobou. Jen jsem z toho měl dojem, že tady tomu dávají turisté dost zabrat, většina krápníků, které jsem měl možnost vidět byla už mrtvá, jak říkají jeskyňáři. Následek kontaktu s lidským potem, když se turisté dotýkají krápníkové výzdoby. Pokud sestup byl zajímavý, tak výstup z jeskyně byl ještě lepší. Jeskyni je ideální navštívit dopoledne, protože odpoledne se slunce putující po obloze přehoupne na druhou stranu a začne pražit na skalní stěnu se schodištěm. Místní tomu říkají Kozí schody a těch 656 schodů dává zabrat všem, nejen kozám. Zpět po pobřežní silnici SP 49 do Bosy.

Zde opět tradičně výborná italská gastronomie, tak skvělá, že se vám ani nechce pokračovat v cestě a zůstali by jste tu celé odpoledne. Ale plán je plán, a tak jedeme dál. Nelitujeme. Nuragh Santa Sabina s poblíž stojícím starobylým kostelíkem rozhodně stojí za návštěvu. Nuraghy vznikly mezi 19. a 8. stoletím před Kristem. Dodnes se jich na Sardinii dochovalo v různém stupni zachovalosti kolem 7000. Nikdo nezná přesný důvod jejich vzniku, ale mají své kouzlo. Vystoupal jsem příkrým schodištěm v silné obvodové stěně na jeho vrchol a pokusil se nasát atmosféru místa. Dýchla na mne propast času. V sousedství stojící kostelík věnovaný svaté Sabině, musím ocenit ten chládek a přítmí uvnitř.

6.den, středa 11.5.

Kemp Alghero Fertilia - přejezd vnitrozemím - Tortoli Camppegio Villagio Sos Flores (250 km)

Toho rána nás čekalo po snídaní balení stanů a předávání chatek, přesuneme se během dne do nového kempu. Škoda, tady to bylo velmi pěkné. Podávám na recepci dvě pohlednice. Kdybych tušil, že místní pošta používá k rozvozu želvy, tak bych to snad poslal poštovním holubem-bylo by to určitě rychlejší. Pohlednice přišlo do ČR po více než 3 týdnech od podání. Takže celodenní broušení gum po italských silničkách. Tedy já brousil krom svých Pirelek i hlásiče na stupačkách, protože jsem si piloval své dovednosti jízdy v náklonech. Za mnou jedoucí Ondra se mne ptal, jestli mne ostatní na těch Géesech nebrzdí, protože v těch zatáčkovitých pasážích bych je prý všechny snadno spráskal. Tak tohle jsem úplně v úmyslu neměl. Hlavně jsem nestál o to jet první, protože několikrát za dobu pobytu se najednou za nejbližší zatáčkou objevilo stádo ovcí nebo koz pochodující přes vozovku na další pastvinu. Pro mne byla lepší pozice skoro na konci konvoje. Přijet domů s ovečkou omotanou kolem krku jsem opravdu nechtěl a dát si kolínko vás baví chvilku, ale celý den to nikdo asi nevydrží, takže povětšinou jsem takhle blbnul dopoledne a odpoledne jsem už byl uondaný. A co mne překvapilo, že za celou dobu pobytu na ostrově jsme pouze jedenkrát potkali policii odchytávající hříšníky.

Á pozor, přichází změna. Padl návrh na krátkou a mírnou off-road vložku, která by nám zkrátila trasu. Byl jsem dotázán, zda si na Vefru troufnu. No sice jsem netušil do čeho jdu, ale nemělo to být nic náročného, bylo sucho a tak jsem souhlasil. Silnice zkraje panelka se po pár stech metrech změnila na polňačku se sem tam kamenem, jelo se do kopce a bylo potřeba si hlídat stopu. Při dešti tu po silnici stékala voda a tak byla stopa trochu vymletá, tak hlavně tu sebou neprásknout. Zadařilo, pouze na rovince při průjezdu vysychající kaluží se mi trochu smýkl zadek motky. Ustál jsem to se ctí, Vefro ostudu neudělalo.

Kolem páté odpolední přijíždíme do kempu. Tak tenhle flek oproti tomu prvnímu působí jako chudý příbuzný. Málem jsme nemohli ani projet branou dovnitř, protož místní správa silnic tu asfaltovala vjezd do kempu. Po zemi, kde jsme měli stanovat, se válelo na podzim spadané lití, zlámané větve a koňské koblihy. No tak tady si snad ještě ani nevšimli, že je po Covidu a začíná sezóna. Tenhle dojem mne ani ostatní neopustil po celou dobu pobytu v tomto kempu. Objednali jsme si v den příjezdu v malé restauraci patřící ke kempu večeři a bylo zcela zřejmé, že i toto je přání vyvedlo z rovnováhy.

7.den, čtvrtek 12.5. -Tortoli – po SS198 – Ussassai – Su Nuraxi di Barumini – po SP9 – SP10 – Nurri – Escalaplano – SP13 -na SS125 a zpět do kempu

Další den broušení zatáček v horské krajině pod jižním slunkem. Místy jsem si připadal jako na hřebenech Krkonoš, fenomenální výhledy strhávali mou pozornost od řízení.

Ještě jsem se pořádně nezmínil o místní gastronomii a to by byla velká škoda. Oběd probíhal tak, že si naše skupinka našla nějaký podnik s možností parkování poblíž. Což se se na Sardinii někdy snadno řekne, ale hůře vykoná. Na počátku se skoro všici hlásili o pivko, ale Ondra, který z nás znal Sardinku nejlépe prohlásil, že je to barbarství si v Itálii dávat k obědu pivo. Ať zkusíme alespoň jednou víno. Sice jsem z toho měl rozpačité pocity, když jsem si dával první sklenku, ale Ondrovo info o mírné toleranci a doporučení zapít to na konec minerálkou pohnulo mými zásadami. No ono asi litřík vína v 8 lidech nikomu problémy nezpůsobí. Navíc v té uvolněné atmosféře skvělé kuchyně stejně posedíte dostatečně dlouho, takže o jízdě pod vlivem snad ani nemohla být řeč. Protože dnes je poslední večer, který trávíme ještě na ostrově, tak se dohodneme na večeři v restauraci. Byl nám doporučen podnik, pár km od kempu a tak se přesuneme pomocí taxíku do onoho vyhlášeného lokálu. Italská gastronomie dostála své pověsti a parádně jsme si pochutnali.

8.den, 13.5. – přesun vnitrozemím do přístavu po SS198 – vpravo na SP8 – Aritzo – SS295 – Tonara -Orani – Bitti - Olbia, přístav

Dneškem počínaje trávíme poslední den na tomhle báječném ostrově. Přesouváme se vnitrozemím do přístavu, je teprve půlka května, ale tady je už teplo jako u nás v létě. Zmoženi obědem a poledním vedrem si dáváme kolem půl čtvrté zdravotní zastávku a tak se tlupa zpocených motorkářů zastavuje pod rozložitým dubem na šlofíka.

Po půl osmé večer přijíždíme za svitu zapadajícího slunka do přístavu v Olbii. Kolem desáté se naloďujeme na trajekt a vyplouváme vstříc pevnině.

9.den, sobota 14.5. – Livorno – Modena - Brenner, hotel

Ráno po snídani nám námořníci odvážou naše koně a vydáváme se na předposlední den putování. Cestou přes italské vnitrozemí míjíme Pisu. Diskutujeme během přestávky v jízdě, zda využít situaci a stavit u slavné věže. Nakonec to odmítáme z obav tlačenice u turistického megahitu a pro účely oběda a prohlídky nějakého starobylého italského města volíme městečko Lucca. Nelitujeme našeho rozhodnutí ani na chvilku. Toskánské město s necelou stotisícovkou obyvatel je příkladem pro pohodovou turistiku. Krásné a stále tu ještě není hlava na hlavě. Ve městě se mimo jiné nachází rodný dům skladatele Giacoma Pucciniho a spousta dalších památek. No jenže jsme na cestě domů, takže jen výstup na slavnou stromovou věž a frčíme dál. Mimochodem těch stromových věží je tu několik a prý to v dávných dobách bylo něco jako symbol moci každého rodu, který tu věž dal vybudovat. Čím vyšší, tím větší prestiž rodu. Takové přeměřování pindíků po italsku.

Jinak celé to vypadá jako kostelní věž beze střechy a na jejím vrcholu jsou zasazeny ve velkých nádobách olivovníky a jiné stromy. Dali jsem si tu práci a vystoupali po schodech nahoru. Velmi zajímavé společně s parádním výhledem. Večer končíme příjezdem do nám již známého hotelu. Jaká paráda opět si rochnit v posteli.

10.den, neděle 15.5. Hotel Brenner – Praha – Stráž nad Nisou

Poslední snídaně na tomhle supertripu. Dnes už jen tranzit do domovů. Hodiny v sedle Vefra, tuhnou mi kolena a zápěstí. Záda a zadel v pohodě. Ještě před hranicemi republiky se od nás trhá moravská sekce. Postupně se naše skupina ztenčuje. V jedné rakouské vísce mne cvakne radar a za pár dní mi doma přistane liebesbrief od jedné rakouské vísky. Že jsem prý při průjezdu měl o pár km vyšší rychlost než bylo vhodné. No ono jsem v tom trochu nevinně, pouze jsem udržoval plynulou rychlost v koloně. Pokud bych jel pomaleji, tak bych byl za brzdu. Dom dovalím po sedmé hodině večerní, celkem jsem za těch 10 dní najel 4133 km. Byla to dovolená, na kterou se nezapomíná, sešla se dobrá parta a parádní počasí. Byl to zážitek, který bych si ještě někdy rád zopakoval.

Dovětek. O rok později jsem si Sardinku měl možnost projet znovu, tentokrát autem. A je zvláštní, jak se může změnit názor na zdejší silnice dle použitého dopravního prostředku. To z čeho jsem byl o rok dříve unešený mne teď dost sejřilo. Jel jsem v noci autem přes půl ostrova a to jejich dopravní značení bylo katastrofální. Když u nás valíte po neznámé okresce v noci devadesátkou a vodorovné a svislé značení vás upozorní na zatáčky, tak to je paráda. Tady se značení ovšem moc nenosí, takže jsem musel jet jako s hnojem, protože do poslední chvíle nebylo vidět, jestli bude zatáčka nebo ne. Jeli jsme tu necelých devadesát km dlouhou trasu skoro dvě hodiny. Takže auto na noc na Sardinku nebrat.