Podrobnosti

Kategorie: Proběhlé akce

Zveřejněno: 10. 10. 2023 7:10

Napsal Jirka72

Zobrazení: 897

   Jarní Vefrácký sraz na Lipně byl patrně nejen z mého pohledu vyjímečný. Už styl jakým se plnil seznam přihlášených sliboval dosud nevídané. Dvořimu se nakonec povedlo na Šumavu přilákat 22 členů Vefroklubu a děli se věci dosud nevídané. Za což mu patří můj obdiv, vůbec netuším, jak to udělal. Jezdím s touhle bandou na srazy od jara roku 2020 a tohle jsem ještě nezažil.

   Natěšen na sraz vyrážím v páteční poledne po D10 a následně D3 vstříc dalšímu setkání majitelů a fanoušků tohoto legendárního motocyklu. Cesta i přes ne zcela ideální denní dobu proběhla bez potíží až na jednu příhodu, kdy jsem se zastavil na kraji Budějic na doplnění paliva.  Značková pumpa a já zajíždím kolem stojanů k tomu bližšímu k pokladně. Už z dálky jsem si všiml, že u vzdálenějšího stojanu je louže. Bliklo mi sice hlavou, kde se tu vzala, když tu evidentně v okolí nepršelo, no nic jsem neřešil a louži jsem už pouze rychlostí kroku přejel. Zastavil jsem u vedlejšího stojanu, naberu plnou a protože mi to vrtalo hlavou jdu se podívat k louži. Trošku do ní štrejchnu špičkou boty a když cítím, jak to klouže, tak se jen sehnu a čichnu si. No jo nafta. Tak to jsem měl štístko, brzdit později před stojanem v místech louže, tak si tu hezky ustelu. Jdu zaplatit a informovat pumpařky, že tu mají dáreček od nějakého šikuly. To byla louže jako když se vylije kbelík vody a drželo se to na místě v mírné prohlubni. Pár stovek metrů jsem poté jel jako s hnojem, aby se mi guma osušila o asfalt. Ještě že v tu chvíli nepršelo.

Ke Kukačkům jsem se dostal bez potíží kolem čtvrté a mohl se již přivítat s Dvořim , Škorpíkem a dalšími. Velkým překvapením pro mne byla účast Dejva, kterého jsem sice znal, ale na srazu ho ještě nezažil. Trochu nás sice šokoval strojem, na kterém dorazil, chyběli tomu dva válce, vyrábějí to nějací dva bráchové někde v Americe a přesto dojel. Jenže naše grupa je tolerantní a tak mu byl tento společenský nedostatek prominut. Ostatně nebyl v tom sám a tak se to ztratilo. Ovšem překvapení nebyl konec, poznal jsem i nějaké nové členy Vefroklubu, nějaké služebně starší, které jsem za své krátké působení v klubu dosud neviděl. Měl jsem tu čest poznat i nováčka v klubu- Blážu.  Naprostou pecku si připravil Vehrvolf. Tajemný jako hrad v Karpatech mluvil během minulých měsíců o objevu roku a mě vrtalo hlavou o kom mluví? Představil nám tam Báru-novou členku klubu. První samostatná jezdkyně, kterou jsem v klubu poznal. Páteční večer byl tu, družná zábava a dobré pití patřilo k akci.

  Sobotní ráno, jaký to hezký pohled na parkoviště na seřazené motky. Otužilecká sekce našeho klubu, jmenovitě Raďas, Kory a Marek neodolala svodům tohoto českého moře a museli se zde ráno vykoupat.

   Ale dosti pošetilostí, vyrážíme na cestu. Vyjížďka vedla nejdříve k záchranné stanici poblíž Srní, kde jsme měli možnost vidět ve výběhu zde chované vlky. Zde se k nám po nějaké době čekání přidal i další Vefrák-Stanley. Dále následoval přesun do Kašperských Hor na oběd. Už po návštěvě vlků jsem ale začal mít dojem, že pozdější výjezd z penzionu a dále čekání na parkovišti u záchranné stanice se podepíše na programu dnešního dne. Teď to vypadá, že budeme celý den jen jezdit na mašině a nic neuvidím. Jezdím na srazy mimo jiné taky proto, že jsou pokaždé někde jinde a poskytují mi možnost objevování zajímavých míst po republice. Šumavu mám sice už z minulosti projetou, ale stále tu je co objevovat. Například Rechle, což je 72 metrů dlouhý hradlový most mezi Modravou a Antýglem na Vydře.

   Byl jsem s Dvořim domluven na jeho návštěvě, ale asi na to v časovém skluzu zapomenul a jelo se dál na Kašperky.  V hlavě mi to šrotovalo, oběd údajně nebyl domluven a když takhle někam vtrhne banda 20 motorkářů, tak to bude na dlouhý lokte. S obědem budeme hotovi v lepším případě kolem třetí odpoledne a na penzion to je ještě minimálně hodina jízdy. To už věru moc času na objevování Šumavy nezbývá. Podobné myšlenky jako já měl i Jarák s Pavlou. Taky toho chtěli vidět během dne co nejvíce a já měl z domova nachystaný místa, který chci vidět. Takže jsme se nejdříve domluvili, že poobědujeme už někde cestou před Kašperkami a protože nás bude málo, budeme rychle obslouženi a tudíž i dříve po obědě. Zapíchli jsme to při cestě v jedné šikovné restauraci na Čeňkově Pile. Poslal jsem info Dvořimu, aby o nás věděl, oběd byl výtečný a tak jsme brzy opět sedli na motorky a pokračovalo se do poledního cílového bodu.

   Jaké bylo naše překvapení po příjezdu na náměstí do Kašperských Hor. Vidím naši skupinu a kolegové z grupy mi na parkování ukazují jiným směrem než stojí oni. Když jsem přijel blíž, pochopil jsem důvod. Stáli na zákazu parkování a pokutové bločky jim jednomu po druhém vyplňoval nesmlouvavý strážce městského pořádku. No pomyslel jsem si něco o tom, že by se to snad dalo vyřešit domluvou a odkázáním na přes vozovku prázdné parkoviště. Ale pořádek asi musí být i zde a tak milý orgán nelenil a jal se vyplňovat zhruba 20 pokutových bločků. Takže to se na oběd dostanou minimálně o půl hodiny později. Tak jsme s Jarákem a Pavlou věnovali náš čas prohlídce Muzea Šumavy a Muzea historických motocyklů. Zvlášť první uvedená instituce mne překvapila výstavou o sklářství na Šumavě a vystavená skleněná krása skutečně stála za to.

   Po prohlídce se naše miniskupina už přesouvala samostatně nezávisle na hlavní grupě. Navštívili jsme běhen odpoledne Chalupskou slať v Borových Ladech-dle mého nejhezčí rašelinné jezírko na Šumavě, již zmiňované Rechle (kde se mi povedlo při výjezdu z parkoviště v téměř nulové rychlosti zahodit motorku a dojezdit tak zbytek tohoto tripu s ohnutou brzdovou páčkou),dále jsme svojí návštěvou poctili i obec Modrava abychom skoukli jak daleko se liší filmové prostředí seriálu Policie Modrava od reality a poslední zastávkou toho dne byla 36 metrů vysoká železná rozhledna Dobrá voda na kraji Horní Plané.

Byl odtud hezký výhled zejména na Lipno. Byl jsem vyslán na výstup na vrchol sám, Jarák s Pavlou na mne delegovali tuto povinnost. Inu roštové schody a pohled pod sebe ne každému dělají dobře. Pak už šupky dupky na místo dnešního noclehu. Dorazili jsme kolem sedmé večer a překvapilo mne, že zábava byla taková nějaká zatuhlá. Záhy tuším z Dvořiho vylezlo, že Bára měla cestou nehodu a Škorpík a Vehrvolf jsou s ní jako doprovod v ČB nemocnici. A do p*dlele, musel jsem si v duchu říci. Tak hlavně aby to nebylo nic vážného, to by mne moc mrzelo. Strach o Báru polevil asi po dvou hodinách, kdy se objevila s výše uvedeným doprovodem. Byla sice pomuchlaná a odřená, ale celá. Tak to jsme si všichni oddechli. Opět se rozproudila volná zábava, byť ochuzená o pár členů, kteří se již museli vydat na cestu domu.

Nedělním ránem započal poslední den srazu. Po rozlučce a domluvě na dalším srazu na jihu Moravy se každý vydal již na cestu do domova. Protože věren svému zvyku vyždímat volný čas do maxima jsem zamířil směrem k Novohradským horám. Poblíž Trhových Svin se nachází Buškův hamr. Technické památky, těmi jsem posedlý a ani tady jsem nelitoval cesty sem. Na parkovišti u objekrtu jsem si právě ukládal své propriety do kufru, když vedle mne zastavila mladá rodinka a dětmi. Děcka se vybatolila a malý klučina tatínkovi hlásil „Tati, to je pěkná motorka“, pokukujíc po mém Vefru. Takový malý a jaký už má vkus, pomyslel jsem si. Tatínek mu zpoza auta odpovídá: „To jo, ale já mám hezčí“ Spolkl jsem hořkou slinu a konečně promluvil: „Tak schválně jakou“ Že prý KTM 890, že má i další motky a všechno do bláta.  Á tak pán je blátomil. Pochválil jsem mu KTM, protože nic naplat, tahle motorka se mi líbí taky a pomyslel si něco o tom, že kdyby měli všichni motorkáři v republice Vefro, tak bych si ho asi nekoupil a jezdil na něčem jiném.

   Samotná návštěva hamru byla mimořádný zážitek, Měl jsem ten luxus být ve skupině sám a měl jsem tak průvodkyni pouze sám pro sebe. Zařízení hamru je stále funkční a byl požitek sledovat zařízení v akci. Posledním mým dnešním cílem před návratem byla tvrz Žumberk.  Na břehu rybníka stojící opevněné sídlo nižší šlechty bylo mimořádně zdařile zasazeno do místní krajiny. Samotný objekt po rekonstrukci se chlubí výstavou jihočeského selského nábytku a dále je zde výstava věnovaná zaniklým řemeslům. Tak to bylo taky něco u čeho bych vydržel sedět celý den. ale to už je jiný příběh. Domů jsem dorazil cca kolem sedmé večer, utahaný ale s rohlíkem kolem hlavy, jak se dnes říká. Takže tímto děkuji Dvořimu za slezinu na Šumavě a těším se na další setkání naší skupiny.

P.S. Všimli jste si na fotkách, že nám ta klubová červená fakt sluší?

• Předchozí
• Následující